Stíny v noční zahradě

Poprvé se setkali v hangáru. Byla krásná, promáčená a vypadala naštvaně. Pět vteřin na ni civěl, než si uvědomil, co ho tak vykolejilo. Následně pronesl - spíš ze setrvačnosti - něco drsného, a ona řekla:
"Fajn, a teď s tím podělaným áempéčkem uhněte, potřebuju projít."
Koukal, jak prochází a mručí cosi o zasraných ostrostřelcích a s hrůzou zjišťoval, že ji chce.

Podruhé už byla suchá, ale naštvaně vypadala pořád. Podepisovala mu nějaké papíry a mimoděk se mu hřbetem ruky otřela o předloktí. Pocítil zamrazení a současně si uvědomil, jaká je volovina tohleto cítit. I zblízka byla krásná. I přes to, že mu nevěnovala pozornost.

Potřetí se srazili na chodbě před laboratoří. Zalapal po dechu, vydoloval zpod nánosů profesionality mlhavou vzpomínku na slušné vychování a řekl: "Promiňte."
Ona ze sebe zachmuřeně setřásla jeho paži, vyškubla mu z ruky knihu a poznámky, které jí pomáhal posbírat a řekla: "Nic se nestalo." Překrásně voněla a dívala se skrze něj. Následující noci zjistil, že i v sedmapadesáti můžete mít mokré sny.

Počtvrté... ne, někdy tou dobou, kdy ta setkání přestal počítat, se to poněkud zvrtlo. Přestal na ni nenápadně civět a zahájil taktiku poznej svého nepřítele. Pro začátek zašel za doktorem Patelem a půjčil si její knihu. O botanice sice věděl houby, ale její fotografie na vnitřní straně desek byla nádherná. Toho večera definitivně odložil Hemingwaye a blaženě usnul... s jejím přísným obličejem na polštáři. Ráno pak myslel na to, jak fantastický by bylo, mít ji v té posteli doopravdy.

Pak se to poněkud zkomplikovalo. Džungle tam venku ještě víc zdrsněla a o vztazích mezi laborkou a bezpečáky se dalo říct přesně to samé. Někdy v té době zjistil, že se na vlastní sny může klidně vykašlat - neboť ona ho z důvodů, které celkem chápal, začínala mít vážně plné zuby. Sice jí zkoušel vysvětlit svoje (čistě profesionální) stanovisko, ale ona ho neposlouchala. Strašlivě na sebe řvali a Selfridge se je snažil uklidnit, ale už teď bylo jasné, jak to skončí. Veškerá diplomacie musela jít k čertu. Teď už se zkrátka nedalo couvnout. A pak ji nechal zavřít, aby se mu nemotala v palebné zóně...

To, co se stalo potom, by klidně vydalo na film. Takový pěkný, vymazlený blockbuster ve 3D... S milostným příběhem, který pochopitelně skončí dobře a pak ještě jedním, o němž nikdo nebude mít ani páru a k dobrému konci by ho nedokázal přivést ani Shakespeare. Ačkoli, tragédie zas na druhou stranu psával výborně... Dokonce i smrt vedlejších postav vždycky dokázal převyprávět jaksepatří. Tahle smrt byla docela hezká. Rychlá. Humánní... víceméně. Jen cvak, tma, a klídek, kamarádi. Hemingway by určitě souhlasil. Shakespeare by ovšem namítl, že není fér, aby neumíral s jejím jménem na rtech. Víte, ve skutečnosti si ho - ty dvě vteřiny poté, co se mu zorným polem mihlo něco modrého, krásného a zuřivého - nestačil ani pomyslet. A vlastně to bylo jedno. Tou dobou už byla dávno pryč. Narozdíl od něj však opustila tuhle džungli s úsměvem na rtech a vědomím, že její teorie byla od samého začátku docela pravdivá...

Jak už bylo mnohokrát řečeno - není fér tvrdit, že život není fér. Máte pravdu - je to špinavá práce. Ale někdo ji dělat musí...