Stíny v noční zahradě

Recese. Ukázka stupidního lemuřího humoru. A sentimentu. A také trochu projev počínajícího šílenství, způsobeného nespavostí. Improvizace na Mary Shelleyovské téma. Tedy, jedno z témat.
Pro jistotu:  ve skutečnosti MÁM ouctu k autorce. I k předloze. Obojí mám ráda. Takže nezabíjejte lemurů svých, jsou chránění. A občas píší i věci rozumné.

Už dlouho se tu nic neobjevilo. A to není dobré. Vůbec ne. I zahrada tak ohavná, temná a zanedbaná jako ta naše totiž potřebuje čas od času kapánek pohnojit. Pozneužijme tedy nedávných Vlčecích narozenin, a zasaďme jí dáreček sem. Je to taková jednohubka. Improvizace na dané téma. Fanfiction? No, částečně. Hranice fandomů se tu ale nepatrně stírají... Můžeme tu potkat spokojeného Tuláka se saxofonem, zastydlého Riceána (vydávajícího se za tradičního Stokerovce) a taky někoho, kdo je v  této krajině doma. Nasedněmež do kouzelného pohřebáku, jedoucího temnou rumunskou nocí... a užijme si jejich společnost.

 Pokračování "prevítího crossoveru" na toto téma...
Věnováno úžasné dámě jménem Youka Nitta - za Fuyu no Semi a všechno, co s tím souvisí.

Další divný vtip a zároveň dáreček Jedné Milé. Za polibky, rozsypaný cukr ze štrůdlu a... ehm, za všechno, co následovalo.;)

Nudné (ale nutné) upozornění: Ne, nejsou moji. Za Botaničku i za Drsňáka s napalmem může James Cameron. Veškerá práva, jakož i tu neskutečnou hromadu prachů vlastní on - budiž mu přáno.

Páni... už dlouho tu v zahrádce - tlejícím to odkladišti těch nepodivnějších příběhů a nálad - nic nového nepřibylo. A zahrádka by byla bývala spokojeně tlela dál, nebýt praštěného nápadu, přesněji řečeno jedné prosbičky mé lásky.
Upřímně, její prosbičky o dárky literárního rázu nemohou být jiné, než praštěné, neboť ona sama nádherně praštěná je.
A TEN film - který já nepokládám za nic jiného, než za pohádku - se jí moc líbil.
Anna Friel jí připadala roztomilá.
A protože ji - Spojku, nikoli Annu Friel - mám moc ráda, nechala jsem se i tentokrát přemluvit a spáchala to. Tuhle divnou, do prevítí osnovy zasazenou fanfiction. Pan Jakubisko a Krvavá hraběnka nechť mi odpustí... Dělám si z nich bohapustou srandu.
Už zase.
Tak, lásko moje... tenhle kousek je pro Tebe.
A pro všechny, kdo mají trochu představivosti a smyslu pro nadsázku a recesi. A černý humor, to se rozumí.

Příběh desátý. Nedá mi to, abych se ve svém oblíbeném koutě světa ještě chviličku nezdržela...A nenavštívila svoje oblíbené postavy, když už jsem tam.
New Orleans. Noc. Ze dveří ošklivého, ale stylového baru U poslední smyčky se trousí více či méně "upravení" návštěvníci. Noční tvorové. Bludičky. Vklodlaci. Studenti patologie. A jiná havěť. Také spisovatelé, kteří si sem tajně chodí pro inspiraci.  A někteří, jak brzy zjistíte, neodejdou s prázdnou...

Sedmička je šťastné číslo. A hezky se na ni kouká. A...no tak dobře, ještě jeden maličký kousek a už toho nechám.:o)
Tohle je bonus.
Maličký bonus pro ty, kteří si tuhle podivnou věc přečetli celou. Dobré chutnání.

Poslední...možná.;o) Jak jsme daleko?
Zahrada má hlad, Olivier žaludeční neurózu, Alucard VELKÉ potíže a Amadeo s Johnem...neutuchající optimismus, podpořený zcela nezničitelným smyslem pro černý humor.
Inspirace některými z mých reálných přátel je zde zcela náhodná.

...a nepřestává a nepřestává... Já vím. Tenhle příběh se nakonec ukazuje být poněkud... neodbytným. A neukončitelným. (Doufejme, že se nebude opakovat případ IDLM, které se z plánovaných šestnácti kapitol nakonec rozlezlo na... ani snad nechtějte vědět.)
Každopádně - noc v zahrádce na kraji bayou se rychle řítí k vytouženému vyvrcholení a Vás čeká něco staré (dobré) magie, pár kapek krve a možná...i nějaký ten slash. (Yaoi. Něco takového. No, ale nebojte, rating maximálně 14+. Náznaky, náznaky, náznaky. Vždyť víte.)