Stíny v noční zahradě

Budapešť, 12. září 2007

Ten chlápek budil pozornost. A nejen tím, že měřil dva metry a disponoval rameny ruggbyového zápasníka. Byl tu taky ten hlas - hlas, který pronikal okolním vzduchem jako dunění zvonu, jako hrom. Tlumené hřmění, při kterém se mimoděk přikrčíte a snažíte se nenápadně odplížit z dosahu.
Náhodný pozorovatel (pokud by se neodplížil) by ovšem zákonitě musel zaregistrovat jistou skutečnost.
Muž hulákal, až se hory zelenaly; mléko kyslo a ptáci v korunách mlátili hlavou do kmene -  ale ona se nepřikrčila. Ve skutečnosti nehnula brvou. Kráčela vedle něj; legračně malinká ve svém šedém vytahaném svetru, džínách a teniskách, zamyšleně se usmívala a jeho přípodotkům a zběsilé gestikulaci zdánlivě nevěnovala pozornost.
"Je to banda idiotů!" hromoval muž, "Nic jinýho, než krvelačný, senzacechtivý pitomci s Nižnánskyho syndromem!"
"Ficko..."
"Ale dyk je to pravda, pani profesorko!" naštval se ještě víc. "To mi vysvětlete, proč tohleto dělaj? Co je rajcuje na tom, vymejšlet si takový hovadiny? Proč vás už sakra nenechaj bejt?"
"Proč?" usmála se. "Protože kde chybí informace, je vždycky spousta místa pro drby. Bylo to tak vždycky a opravdu nevidím důvod, proč by se to v tomhle století mělo měnit."
"Ale to neni fér!"
"Třeba," usmála se, "tentokrát fér budou."
Hromotluk ji stihl překvapivě plachým pohledem a pak mávl tlapou, jakože on ví svoje.
Usmívala se dál. Dokonce si tiše prozpěvovala.
Nebyl si úplně jistý, ale znělo to trochu jako: Miláčku, já chci být filmová hvězda...
"Panenkomarjá," zabručel, když si definitivně uvědomil všechny důsledky. "Kdo zas?"
"Tomu nebudeš věřit. Zcela výjimečně někdo moudrý a talentovaný, mozkem i představivostí disponující..."
"Jo, určitě. Zas nějakej sadomasochistickej čurapajzník..."
"Jakubisko."
Nemít obr tak bujnou kštici, dotklo by se jeho obočí lopatek.
"JURAJ Jakubisko? Tamten?" ujišťoval se.
"Jak říkám," věnovala mu nejmírumilovnější pohled na světě. "MOŽNÁ budou tentokrát fér. Víš, Ficko... pravda má takovou ošklivou vlastnost. Dřív, nebo později vyjde najevo."
Hromotluk si zhluboka povzdechl.
Pravda je hezká věc. Taková... roztomile čistá. Potíž je ale v tom, že taková marnotratná, zvrácená, flitry pošitá a kdejakou pomluvou upatlaná Lež se většině lidí líbí mnohem, mnohem víc.
"Krvavá Čachtická legenda," odfrkl ještě jednou, spíš pro formu, "No to mě vopláchni a vobal ve strouhance..."
"Přestaň se ksichtit," šťouchla do něj pobaveně loktem. "Zvu tě na oběd. Co takhle... tatarský biftek?"
"Nasekáte si ho sama?" zasmečoval černohumorně.
Drobná brunetka nasadila ten nejpadoušštější výraz, jakého byla schopna a rozesmála se jako Glenn Close.
Zakroutil hlavou, zvedl oči v sloup, ale pak se bez sebemenších námitek nechal vtáhnout do dveří stylové restaurace.
Nakonec, měl tuhle ženskou docela rád.
Celých čtyřista let.


                                                  Konec