Stíny v noční zahradě

U baru postávala ta nepodivnější a zároveň nejpestřejší směsice tvorů, jakou Olivier kdy viděl, ale stejně se tu cítil  jako doma.
Změnit žánr je popravdě dost snadné.
Ach, zajisté - POŘÁD to bylo zuřivé upíří drama (možná s malou, malinkatou lžící čarodějného gumba navrch), ale nějak se mezi ně vloudil značně nestokerovský černý humor. Ten Nový Olivier musel chtě nechtě přiznat, že se mu to jistým pubertálním způsobem líbí.
Bar U poslední smyčky byl místem natolik šíleným a nepravděpodobným, že se mohl nacházet jedině tady - ve Starém New Orleans, v nejzapadlejší uličce na samém okraji bayou.
"Co si dáš?" usmála se holka s nazelenalou pletí za barem.
"Mám příšerný hlad," přiznal Olivier stydlivě. "Nevím, co si mám objednat."
"Jo tááák," rozzářila se bludička. "Nováček."
Kdyby měl čím, byl by se začervenal. Noční se ale nečervenají tak snadno, ačkoli - dle dobrozdání jisté místní odbornice na Noční komunitu - to bezprostředně po jídle umějí.
"Vlastně... ano."
"Jsi tu s Johnem?"
"Jo."
"Má dobrej vkus," mrkla a Olivier znejistěl ještě víc.
Probůh, ona si snad myslí...
"Ale ne, "zasmál se Amadeo. "Je tu jen na návštěvě."
Objal Oliviera kolem ramen a přisunul mu svou sklenici.
"Ochutnej tohle. Starý dobrý časy v Transylvánii."
Bylo to husté. A tmavorudé. Něco v tom plavalo. Něco jako cibulka. Příliš sněhobílá cibulka na Olivierův vkus. Byl by přísahal, že ještě před jistým časem dokázala mrknout. Okraj koktejlové sklenky byl elegantně ozdobený proužkem cukru (nebo soli?) a navrch, hned vedle dlouhatánské koktejlové lžičky, trůnilo zlaté paraplíčko, což Oliviera vyděsilo zdaleka nejvíc.
Jako hypnotizovaný sáhl po sklenici a o-pa-tr-ně usrkl.
Jeho jemnou, takřka dívčí tvářičkou se mihlo překvapení.
"Hele, to není špatný."
"Děkuju," usmála se Ingrid - ta bezkrevná bledule za barem. A Olivier si uvědomil jednu dosti podstatnou věc - že osazenstvo baru zmlklo a teď si ho se zájmem prohlíží. Dokonce i dvojka vlkodlaků, kteří si u stolku v nejvzdálenějším koutě pochutnávala na krvavém bifteku (zdroj ponechme stranou, buďme diskrétní), vzhlédla a zamířila znepokojivě žluté pohledy jeho směrem.
"Co je, co se..."
"Hej!" zavolala Ingrid s nadšením člověka, pořádajícím narozeninové oslavy pro celé blízké i daleké okolí*. "Máme tu zbrusu novou Krvinku, kde je vaše vychování, panstvo?"
Osazenstvo baru zajásalo v několika (i mrtvých) jazycích, pozvedlo sklenky a Olivier učinil neúspěšný pokus, vsáknout se do své židle. Tohle neměl rád ani zaživa, což bylo - vzhledem ke krátké, byť zářivé kariéře operní hvězdy - sice poněkud zvláštní, ale bylo to tak.
"Klid," špitl mu do ucha Amadeo. "Ujišťuju tě, že tohle dělá absolutně každýmu."
"Kde je vůbec John?" pokoušel se čím dál rozpačitější Olivier změnit téma.
"V šatně. Ladí, nebo tak nějak," mávl Amadeo rukou.
John - teď už v čistém tričku a džínách, neposkvrněných agresivním podrostem Bethaniny zahrádky - vykoukl ze šatny a zběsile na něj zamával.
Popravdě - proplížit se barem, vklouznout k němu a pečlivě za sebou zavřít dveře připadalo šťastnému, ale poněkud stydlivému Olivierovi jako dar z nebes.
Šatna byla malá, přecpaná a byla cítit prachem, ale všechno lepší, než všudypřítomné zvědavé pohledy. Olivier se uvelebil na rozviklaném stole, hned vedle nablýskaného a hříšně drahého Johnova saxofonu.
Usmíval se. Usmíval se tak krásně, jak se dovede usmívat plachý mladík, který si na své zbrusu nové tesáky ještě tak docela nezvykl.
"Takže...," zašeptal s úsměvem John. "Jdeš do toho?"
Olivier se kousl do spodního rtu. "Je to hrozně brzy, nevím, jestli to zvládnu."
Starší Noční tvor přistoupil blíž a dotkl se ho. Opatrně mu přejel konečky prstů po studené tváři.
"Nemáš se absolutně čeho bát."
"Máš pravdu... jsem asi cvok," kvíkl Olivier a rezignovaně potřásl hlavou. "Jenže je to tak..."
"Těžké?"
Olivier přikývl.
"Podívej," špitl John a zmenšil mezeru mezi jejich těly ještě o malý kousíček. "Tohle není Metropolitní opera, ani La Scala. Tohle je New Orleans. Město těch neúžasnějších hudebních duší na celým tomhle podělaným světě. Tohle město, tenhle... bar žádný pravidla nesvazujou. Hudba tryská přímo odtud," učinil velmi klišovitý pohyb a přitiskl si Olivierovu ruku na srdce.
"Je to nesložitější a nejskvělejší forma magie, jakou kdo vymyslel. Tohle ale tobě vysvětlovat nemusím, viď?"
Jeho hlas klesl do VELMI demoralizující tóniny a Olivier nasucho polkl.
"Ty to... cítíš," dokončil s úsměvem diplomatický manévr a poodstoupil, aby zhodnotil své dílo. "Tak pojď," dodal úplně zbytečně.
Společně opustili bezpečí zaprášené šatny, nechali se oslnit reflektory a nezastavili se dřív, než na mrňavém pódiu.
John si odkašlal do mikrofonu.
"Vážení, Ingrid vám už práskla, že tu máme vzácnou návštěvu. Neřekla vám ale, že si s námi hodí pár kousků...Oliviere? Je to tvoje," usmál se a upravil si popruh na saxofonu.
Olivier zamžoural bílou září refletorů směrem k publiku. Ne, nemýlil se... vedle Amadea se o barpult opírala velmi povědomá silueta. Až MOC povědomá.
Olivier se usmál.
"Děkuju za přivítání. Bude mi potěšením, vychutnat si tuhle noc až do dna. Přemýšlel jsem, jaký song byste rádi slyšeli...Vzhledem k tomu, že se v tomhle baru právě nachází někdo, s kým bych se rád rozloučil, přichází v úvahu jen jeden song. Snad se Joe Cocker nebude zlobit, když ho trochu opráším. Johne?"
John pobaveně pozvedl obočí a mrkl na kapelu.
Olivier přivřel oči.
Zlehýnka se dotkl mikrofonu. 
                                   Unchain my heart
                                     Baby let me be...**
Ne, ještě to neznělo úplně správně, jeho hlas byl díky jizvám chraplavější, ale bylo to snadnější, než čekal.
Nebolelo to.
Některá loučení překvapivě nebolí.
A někdy je zatraceně snadné, změnit žánr.


                                                    Konec


*Také máte podobné typy lidí zařazené v kolonce Na zabití?
** V originále to najdete ZDE. Proč právě tahle písnička? Vzpomínky. Spousta vzpomínek... Neřeknu.:o)