Stíny v noční zahradě

Jeden krok. Druhý. Zvláštní - není to tak těžké. Ze zahrady je vidět jen málo - pár světlušek, stříbrný hádek štěrkem vysypané cesty a pak už jen stíny. Tma. Nespočet odstínů černé. Vítr v listoví.
Třesou se mi ruce. Odjakživa nesnáším zbraně, ale přesto teď jednu svírám. Revolver? Ne, nic tak ordinérního - jsme přece v New Orleans, v samotném srdci černé magie. Mám v ruce dýku. Jednu z těch elegantních, velice ostrých rituálních dýk. Tahle je ze stříbra. Pochází z Benátek, v jejichž ulicích se v šestnáctém století procházel (tehdy ještě živý a dýchající) mladík, jménem Amadeo Cellini. Představa, že ten samý Amadeo teď sedí na Bethanině gauči, je oblečený v otrhaných džínách a tričku s nápisem Miluju Anne, mi z nějakého důvodu připadá celkem zábavná. Asi bych si na život tady - na existenci v krvelačné, bizarní, ale přívětivé rodině - dokázal zvyknout. Pokládat Noční tvory za něco přirozeného, nikoli za něco, před čím se automaticky krčíte.
Za něco, jako je...Alucard.

                                                     ***
Bolest. Bolest bez břehů a bez konce, jako když vás pohřbí zaživa, a váha hlíny vás drtí - ale žádný hrob nemůže být tak těsný, tak nelítostný, jako ta zatracená věc, která Alucarda provlekla přes celou zahradu a bezmocného ukřižovala na tomhle plotě.
Alucard zaťal zuby a ještě jednou zkusil pohnout zápěstím. Zlomená kost se sice zcelila, ale to nic neměnilo na (převelice nanervylezoucím) faktu, že se nedokázal ani hnout. Břečťan spokojeně šelestil - měl ho přesně tam, kde ho chtěl mít. Metr nad zemí, dokonale omotaného, bosého a přitisknutého na mříži.
"Kurva," zaklel Alucard. Neznělo to ani zdaleka tak suverénně, jako dřív. Bylo to spíš...takové vyděšené kvíknutí. Jako když šlápnete kočce na ocásek.
Alucardův ocásek na tom popravdě nebyl nejlíp.
A pak...pak to v hlubinách zahrady zašelestilo. Podrost se rozhrnul. Alucard zamžoural do paprsku mdlého, namodralého měsíčního svitu (kdo ví, kde ten se tu najednou vzal) a uviděl úzkou cestičku, mířící přímo k hlavnímu vchodu. Zdál se být nepochopitelně blízko - ale na rovinu, pochopení zákonitostí tohoto místa Alucard už dávno vzdal.
"Oliviere...," špitl.

                                                   ***
Měla pravdu. Bylo snadné ho najít. Nebylo ovšem snadné se na něj podívat - už zdálky vypadal strašlivě, natož zblízka. Upřímně řečeno, některých strachů se jen tak nezbavíte.
A některá monstra existují.
Najednou jsem stál přímo před ním. Byl to děsivý pohled - zbitý, otrhaný a rozdrásaný, s rozpřaženýma rukama a s bosými chodidly metr nad zemí připomínal oběť šíleného vraha - náboženského fanatika. Pak zvedl hlavu.
Couvl jsem a z úst mi vyklouzlo tiché, polekané zakňučení.
Ty oči. Pohled do těch očí, najednou tak... lidských a smutných, byl tím nejstrašlivějším, co jsem kdy viděl. Hlavou mi blesklo, že to možná nedokážu udělat. Nejsem monstrum, nejsem jako on.
"Oliviere," zašeptal.
"Roxy," slyšel jsem se říct.
Usmál se. Bože, on se USMÁL - úsměv, osekaný na kost. Bez obvyklé krutosti. Bez emocí.
"Chceš mě zabít," konstatoval tiše.
"Nedáváš mi jinou možnost," řekl studeně ten Olivier, kterého jsem nepoznával.
"Možná bychom se mohli dohodnout. Nechám tě na pokoji. A... jeho taky."
Ten druhý Olivier - moje zlé alter-ego - se tiše zasmál.
"Smlouvání, Roxy? To se ti nepodobá. Vím, jak plníš sliby, takže šetři dechem."
Mlčel. Jen se díval a špínou na jeho obličeji si razila cestu vysrážená noční vlhkost, nebo voda z bayou, nebo...
Nesmysl. Výplod mojí vlastní hloupé sentimentality.
"Proč jsi mě sledoval až sem?"
Hloupá otázka, ale musím mluvit, musím udržet nit, nebo definitivně ztratím odvahu.
"Chtěl jsem vědět... kam až budeš mít odvahu zajít, abys mě zastavil."
"A?"
"Nejsem zklamaný. Zasloužíš si můj obdiv. Jsi statečnější, než jsem si myslel."
"Patetický kecy," vzdychl jsem. Byl jsem unavený, k smrti unavený a ze všeho nejvíc jsem si přál, aby zmlknul. Aby přišlo svítání. Aby se stalo cokoli, co by tuhle frašku ukončilo.
"Miluju tě. Uvěříš mi aspoň tohle?" zeptal se klidně.
Trpce jsem se usmál.
Jistě. BYLA  to láska, co na tom, že krutá, majetnická a zvrácená. Aspoň z jeho strany.
"Ano," hlesl jsem.
Alucard se usmál. Zavřel oči. Teď už se stružky na jeho obličeji nedaly považovat za nic jiného, než za to, co byly a mně se chtělo umřít.
Proč ho lituju? Proč to tak bolí? Proč prostě nedokážu vztáhnout ruku a skončit to?
"Hele," kvíkl podivný tónem - znělo to jako smích a vzlyknutí zároveň, "já opravdu nemám rád dojemné scény. Tak to zkrátka udělej. Teď můžeš. Bude to fungovat. Přece tu nechceš trčet celou noc."
Rukojeť dýky strašlivě studila.
"Nemusím to udělat tímhle způsobem," řekl jsem ledabyle. "Mohl bych tě tu nechat a počkat, až vyjde slunce."
"To neuděláš," zasyčel. Po dojetí najednou nebylo ani stopy. Byl to zase on - ten starý Alucard, nádherná stvůra bez slitování.
"Cítí upíři bolest, Roxy?"
"........"
"Jak dlouho to potrvá, Roxy? Jak dlouho trvá, než tě slunce stráví na popel?"
"DOST!" zaburácel. Sklonil hlavu. "Už... dost."
Lapal jsem po dechu. Nikdy v životě jsem se necítil být tak rozpolcený. Jako by mě obalovala slupka z čistého ledu a uvnitř zuřil požár. Zjištění, že má Alucard skutečný strach, mě ohromilo natolik, že jsem se nedokázal ani pohnout, natož na něj vztáhnout ruku.
Třásl se. Třásl se stejně, jako jsem se třásl já, když odbíjela půlnoc. A to nakonec rozhodlo.
"Nejsem jako ty, Roxy," řekl naprosto cizím hlasem ten druhý Olivier. "Umím být...milosrdný."
Nechal mě přistoupit blíž. Napřáhnout ledovou, zmrtvělou ruku s dýkou. Říznout. Rychle a tak hluboko, jak to jen šlo.

Měsíc zašel za mrak a zahrada se uctivě odmlčela. Potom se znovu rozezněla obvyklou škálou vlhkých, šupinatých i pernatých zvuků. Bethany Fairfaxová - převlečená za kulatou mírumilovnou stařenku ve fialových brýlích - vyhlížela oknem a objímala přitom Johna kolem ramen. Usmívala se. Tiše a vědoucně.
"Měls pravdu," broukla a dala Nočnímu tvorovi pusu na studenou tvář. "Z toho kluka ještě něco bude."


"Výborně," zašeptal jsem. Bylo to divné. Bylo to děsivé. A nejděsivější na tom bylo, že mi to připadalo bezmála...normální.
Ta chuť. Jako dobře uzrálé portské.
Alucard, nahý, roztřesený a strašlivě zranitelný na podušce z rostlin, se smířlivě usmál.
"Jaké to je...," zašeptal. "Být Noční?"
Přestal jsem tisknout ke rtům jeho poraněné zápěstí - mou vstupenku na druhou stranu - a usmál jsem se. A pak ho - poprvé beze strachu - plnně políbil na rty.
Je snadné milovat oživlou smrt.
Zvlášť, když je tak krásná.
Poslední polibek, z čiré sentimentality. Poslední sbohem. Potom jsem vstal. Pomohl vstát i jemu. Zajímavé, v mých představách - představách k smrti vyděšeného kluka - jsem ho nikdy neviděl tak útlého a křehkého, jaký ve skutečnosti byl.
Přihlížel jsem, jak se rozechvěle obléká - popravdě, z jeho šatů po neplánované projížďce podrostem moc nezbylo - ale zakrývaly ta správná místa a to bylo hlavní.
Usmíval se. Docela mile - asi jako Amadeo. No, nedělal jsem si iluze, že by ho tenhle zážitek mohl změnit, ale jedním jsem si byl jist - mě už z jídelníčku definitivně vyškrtl.
To, co jsem mu poskytoval, už totiž nemám.

Krucinál, začínám mít hlad. Možná Johna s Amadeem ještě dnes vytáhnu na nějaký koktejl. Noc, ta překrásně voňavá královna Noc totiž ještě zdaleka nekončí.
Jsem v New Orleans.
Samotném srdci temnoty a hodlám si ho vychutnat, jak nejlépe to půjde.


                                               Konec...?