Stíny v noční zahradě

Tohle je nejděsivější místo na zemi. Myslím, že jen dvakrát v životě jsem se bál víc, než teď.
Pořád to slyším. Některých zvuků se jen tak nezbavíte. Zacvakání prázdného zásobníku, zatímco se váš protivník cynicky usmívá a vysype z dlaně hrst kulek, které jste do něj právě vystříleli, k nim jednoznačně patří. Krucinál, musím na to přestat myslet - jsem přece v bezpečí, celé stovky mil od něj. Tady mě nenajde. Pod svícnem bývá největší tma - tak se to říká, ne? Nemůže předpokládat, že by se někdo, kdo má z Nočních tvorů takovou hrůzu, schovával právě tady.
Co jsem to za blázna... Předstírám, kdovíjak nejsem nad věcí a přitom se třesu a ohlížím přes rameno. Paranoia? Pouhá opatrnost. Jsem v New Orleans. V samotném srdci temnoty. V tiché zahradě na kraji bayou...

                                                   ***
"Hej!" zařvala teta Bethany. "Teď toho mám právě dost!"
"ON si začal," kníkl Amadeo.
John, schoulený na pohovce, drtil v náruči Alicin tmavozelený polštářek a zmíral smíchy.
"To není pravda! Hodil první..."
Stará dáma tiše obrátila oči v sloup.
"Pánové... jeden by řekl, že ve třista letech budete mít aspoň špetku zdravýho rozumu."
"Pořád říkám," usmál se John a láskyplně čarodějku políbil na tvář, "že stáří rozumu nepřidá. Mimochodem, jsem MOC zvědav, jak si v Londýně poradí bez všech těch serepetiček."
Amadeo - hubený mladík v neskutečně orvaných džínách - ho proklál strašlivým pohledem.
"Na rakvi si teda trvám! Mám rád svoje pohodlí, aby bylo jasno."
"Otloukat si zbytečně lokty... jak v tom můžeš spát!"
"Jsem zkrátka Stokerovec, jasný? Tradicionalista."
"Stokerovec? Já myslel, že spíš Riceán...," uchechtl se John a vytáhl Amadeovi z kalhot černý nátělník s nápisem Miluju Anne.
"Moc vtipné," plácl ho Amadeo přes ruku.
"Koukněte, vy dva," vzdychla teta Bethany. "Na to vaše pošťuchování vážně nemám čas. Čekám návštěvu."
"Nějaký klient?" zpozorněl John.
"Žadatel o magickou službu. Tak padejte lovit, nebo tak něco a nedělejte tu rozruch."
John se blaženě protáhl.
"Zajdem na drink k Poslední smyčce."
Teta Bethany se konečně usmála.
"Dejte si jeden Dopravní incident na mně."
"Beth," zazářil na ni Amadeo. "Jsi k sežrání. Zbožňuju tě. Můžu tě kousnout...?"
"PADEEEJ!" rozesmála se a vystrkala oba Noční tvory ze dveří.
Za oknem cenila zuby půlnoc. Půlnoc, které se bála skoro stejně, jako ten chlapec před branou zahrady. Cítila jeho strach. A hluboké jizvy. Až příliš hluboké na její vkus.
O Nočních tvorech a jejich obětech věděla svoje, ale to, co vyzařovalo z NĚJ...
Tohle, věděla Bethany Fairfaxová, tohle bude bolet.

                                             To be continued...